The World Games 2013, Calí, Kolumbie – Světové hry na vlastní kůži
Jede se finále na 300m v kolečkovém rychlobruslení na dráze. Na start se právě chystá Pedro Causil, Kolumbijec, vítěz kvalifikace a vyprodaný stadion Patinodromo Mundialista exploduje. Po tribunách celého areálu se prohání mexická vlna a oběhne to celé více jak pětkrát. Těsně před startem se všichni zklidní a je vidět naprostá koncentrace závodníka. Start a celý stadion opět bouří. Causil získá zlato a jeho reprezentační kolega Andres Munoz stříbro. Rachot jak na finále ligy mistrů a to je teprve první den.
Přítomnost světových her ve třetím největším kolumbijském městě Calí, které má asi 2,5 milionu obyvatel, bylo cítit ihned po výstupu z letadla. Od začátku perfektní organizace. Okamžitě nás začali posílat do speciální fronty na pasovou kontrolu a po vyzvednutí zavazadel v malých skupinkách vodili místní dobrovolníci k autobusům.
Následoval přesun do akreditačního centra a rozvoz na hotely. Po 25 hodinách cestování jsem se do postele opravdu těšil. Když jsem zalehl v 1 ráno, tak v Praze již bylo 8 ráno. Pro co nejrychlejší vyrovnání s jet lagem bylo však třeba celou cestu pokud možno nespat a srovnat se s místním časem.
Druhý den ráno jsme hned jeli na první trénink. Autobus nás odvezl na stadion Patinódromo Mundialista, kde ve stínu tribuny připomínající dostihové závodiště v pražské Chuchli, leží dráha i silniční okruh. Dráha je parabolická a o něco širší, než je v Evropě zvykem. Zatímco jsem se snažil po dlouhém letu rozhýbat nohy, kolem dostavovali ještě několik tribun. Celkem by stadion měl mít kapacitu více než 10 000 diváků, přesné číslo se mi nepodařilo získat. Odpoledne pak bylo setkání delegátů s předsednictvem FIRS a losování pořadí na startu. Následoval druhý trénink a večer příprava na závody. Pořád jsem cítil změněný časový režim.
První se jel závod na 300m. Na kvalifikaci přišlo na stadion kolem 1500 lidí, pro srovnání, tolik nechodilo ani na finálové závody letošního ME v Almere. Já šel na řadu až jako úplně poslední. Trati jsem se trochu obával, protože nebyl moc čas ji pořádně ozkoušet a tak jsem byl rád, že jsem se mohl podívat, jakou dráhu zvolí ostatní. Diváci celou dobu vytvářeli perfektní atmosféru a byli hodně slyšet, i když jízdu domácích závodníků by člověk poznal i o několik bloků dál.
Bohužel jsem se do 12-ti členného finále nedostal, na postup mi scházela necelé půlvteřina. Přesto jsem byl se 17. místem spokojený, když jen o pár setin přede mnou skončila jména jako Mark Horsten či Livio Wenger, oba řadící se do evropské špičky.
Večerní finále se již jelo před vyprodaným stadionem. Kolumbijští diváci vytvářeli atmosféru srovnatelnou s finále ligy mistrů. Je velmi těžké něco takového popsat a videa to nedokážou zachytit. Ve chvílích kdy jeli domácí závodníci, se ozýval řev, při kterém doslova běhal mráz po zádech, po tribunách se proháněla mexická vlna a fanoušci skandovali různé pokřiky. Opravdu se nedivím, proč jsou Kolumbijci tak dobří. Podobná atmosféra se jen tak nevidí a já mám to štěstí, že jsem mohl být přímo uprostřed toho všeho hned u startovní čáry.
Co se týče města, oslavou světového sportu tu doslova žijí. Při projíždění městem autobusy na nás lidé mávají, neustále se někdo chce fotit a všichni jsou velmi přátelští. Pro všechny mladé je prý čest stát se dobrovolníky při organizaci her.
Čekal jsem velmi drsnou zemi plnou násilí, ale je to úplně jinak. Po rozhovoru s bruslařem z Dominikánské republiky, který poslední dobou žije v druhém největším kolumbijském městě Medellín, který byl považován dlouho za centrum řádění kolumbijských drogových kartelů, jsem se dozvěděl, že celá země prošla za posledních 20 let obrovskou změnou. Medellín je prý nyní krásné, bezpečné, historické město. Stejně tak Calí je velmi příjemné. Přátelské a skvělá atmosféra je i na dalších sportech, byť při kolečkovém rychlobruslení to bylo zatím asi nejlepší.
Matěj Pravda
